Když s vámi právě není váš ochránce…

Jiné ženy zas spoléhají na to, že se dovolají nějaké pomoci kolem, případně, že jejich křik nějak odradí a zastraší útočníka, či většinou dostanou nějakou možnost k útěku. Na toto se spoléhat bývá ale ve většině případů bohužel velký omyl. Okolí bývá většinou lhostejné a lidé obvykle (a to ať z pohodlnosti, nebo prosté zbabělosti) s tím „nechtějí nic mít“. Právě křik, jak potvrzují někteří psychologové zase může dokonce vyústit k zkratovému jednání útočící osoby a vystupňování násilí ve snaze rychle oběť umlčet. Právě to může s sebou opět nést ty nejtěžší následky. Útěk je také tím, co se zrovna povést nemusí. Bylo by asi chybou se domnívat, že žena bude v běhu rychlejší a vytrvalejší než muž v roli násilníka. Je totiž jen málo těch, které ustrojené do sukně a módních lodiček s podpatkem dokáží zasprintovat jak atlet na tartanu stadiónu.

Jak se tedy takovému nebezpečí dá ale alespoň nějak čelit? Je bohužel jen několik málo možností. Pokud ihned na počátku pomineme naivní rady, že žena nemá zásadně chodit ven po setmění a na opuštěná riziková místa (což v dnešní době zkrátka musí), nebo mít vždycky někoho s sebou, kdo jí ubrání (to by váš partner nemohl dělat vlastně nic jiného a stal by se prakticky tělesným strážcem „na plný úvazek“), zbývá toho nemnoho. Zkrátka, skrývat se doma nebo nutit lidi okolo, aby vás hlídali, vždy doprovázeli a všude vyzvedávali není rozhodně smysluplné řešení pro moderní emancipovanou a nezávislou ženu, která se vzhledem ke své náročné každodenní činnosti bude muset zákonitě občas ocitat i za tmy na opuštěných a potenciálně rizikových místech, ať již to budou liduprázdné tmavé garáže, šerá chodba domu, nebo ponurý lesík cestou na zastávku. Taková je prostě nutnost současného života, na rozdíl od role žen za dob našich babiček, kdy jejich výhradní domácí úloha skutečně značně omezovala taková rizika.